Sestry a bratři, všichni, kdo navštěvujete tyto stránky
věnujte, prosím, pozornost tomuto oznámení
aktualizace těchto stránek je ukončena
a na adrese https://horni-vilemovice.evangnet.cz/ vznikají stránky nové,
kde najdete již i kázání připravené pro tuto neděli
Velikonoční neděle 12.4.2020
Písně: D 696 (Do země se skrývá), EZ 346 (Buď tobě sláva)
Modlitba:
Pane Ježíši Kriste,
buď pozdraven!
Kříž tě nepřemohl,
hrob tě neumlčel.
Za ranního úsvitu jsi potkal svou sestru
a řekl jsi: „Marie.“
Jsme tvá rodina a tví přátelé.
Přesto, že jsme otupeni tvou smrtí
a jsme si vědomi svého podílu na ní,
přistupujeme - váhavě, ale ochotně,
aby se nám potvrdilo to, co se jen šeptá:
jsi živ.
Kéž bys nás potkal, tak jako Marii,
hovořil s námi a oslovil nás jménem,
abychom se dokázali k tobě otevřeně přiznávat.
Čtení: Mk 16,1nn 1Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat.2Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu.3Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“4Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký.5Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se.6Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili.7Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“8Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.
Text: 1 Pt 1,3-9 Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.4Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích5a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.6Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek,7aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.8Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí,9a tak docházíte cíle víry, spasení duší.
Ty ženy, které šly k hrobu, už nic nečekaly. Jen chtěly zařídit dodatečný pohřeb mrtvého Ježíše. Projevit úctu k milovanému Mistru. A pak nenápadně domů – a co ještě dál čekat ve svých životech? Je toho tolik nejistého. Jistá je vlastně jen ta smrt, k ní spějeme všichni, ať jsme mladí nebo staří.
Tu ale zažily něco nečekaného. Hrob byl prázdný a Ježíš v něm není. Bylo to najednou jako šok: Ježíš žije!
Co to všechno znamená pro život, jakou velikou změnu, vyjadřuje úvod z listu Petrova, který jsme právě četli: „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.“
Všimněme si, jakým způsobem se tu o vzkříšení JKta mluví. Dal nám narodit se k živé naději…O vzkříšení se tu mluví v přímé souvislosti s námi. Co to pro nás znamená, co to s námi dělá, jak to proměňuje……. Jinak se o vzkříšení mluvit nedá. Žádný biblický svědek nepíše o vzkříšení z pozice nezúčastněného pozorovatele. Problémem vůbec není,jak to bylo s mrtvým Ježíšovým tělem. Problémem je, jak je to s námi lidmi. Vždyť kolik je v nás doopravdy naděje, života, jakou máme perspektivu….Dobře víme, jak náš život je často takovým únavným koloběhem, jak pořádnou naději nikde nevidíme a nemáme a života je čím dál míň…. A máme pocit, že život, to jsou jen ztráty a samé ztráty…
S vámi je to ale teď jinak, připomíná Petr křesťanům. Znovu jste se Kristovým vzkříšením narodili k živé naději.
Petr přitom mluví ke křesťanům, kteří prožívají ztráty, které potkávají v životě různé zkoušky. A říká jim i nám: i když vás takové věci potkávají, nezapomeňte, že o to hlavní a nejdůležitější vás nikdo a nic neobere. Nepřijdete o to. Je to před vámi, je to krásné, těšte se na to již nyní…. To, co je před námi a na co se smíme těšit, vystihuje apoštol Petr obrazem dědictví: dědictví připravené v nebesích. Obraz dobře srozumitelný i nám: existují příběhy, smyšlené i skutečné, jak někdo chudý či bezvýznamný obdržel veliké dědictví a proměnilo to jeho život… Mít dědictví, dostat dědictví, to není naše zásluha. Je to dar. Ale přitom je to něco jistého, nezpochybnitelného, něco, co je ještě přede mnou, ale už nyní se na to můžu těšit a dozajista s tím počítat. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí. Je to tak, že různé naše naděje a doufání vadnou a hynou, jsou námi lidmi porušitelné a pošpinitelné. Vždyť všechno lidské tak může skončit a často končí. Kolik dobrých myšlenek bylo už zneužito, znetvořeno! Ale naděje, dědictví, to v co smíme doufat, je jiné…. Nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí. Je to dobře uloženo v nebi, to znamená mimo dosah všech krachů nebo životních nebezpečí.
Je to před námi. Ale je to přece jenom teprve cíl, je to na dálku. Jak k tomu cíli dojdeme, abychom o to nepřišli, abychom docela nezabloudili, abychom se v životě neztratili? „Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase“.
Jednak – smíme se spolehnout na dobrou moc. Jsme v Boží péči. . Boží péče neznamená, že se nám nic zlého nestane. Boží péče se o nás projevuje – darem víry. Skrze víru jsme střeženi. Že se v našem srdci víra probudí a neztratí se, to je přece zázrak!
Naděje, víra, tyto krásné věci jste dostali. A ještě apoštol dodává: radost. Z toho se radujte… Máte na co se těšit a máte z čeho se radovat. I když hned apoštol dodá: i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek. Zármutek a trápení mohou přijít. S ledasčíms ještě bude třeba se vyrovnat. Ale nejsou to jen slepé rány osudu. Je to zkouška, která prověří základ,na němž stojíme. Těžkosti a trápení jsou do času. Mají svůj konec. – Když člověk prožívá trápení, když jsme v tom, tak nám to připadá, že to nemá konec. Ale – říká apoštol - ono to skončí. Tím nechce zlehčovat jakékoli trápení, pouze říká: to budoucí a slavné je větší, než trápení. To trápení se smí stát právě tou zkouškou. Tak, jako se ohněm tříbilo zlato, tak smíte brát oheň všelijakého trápení, které na vás možná přijde. Oheň protříbí to, na čem člověk staví, na čem člověk visí. Když tedy zlatu prospěje tříbení ohněm – ukáže se, co je zlato a co není – tak i zkouška může přijít k dobru. Ukáže se v ní, na čem lze život postavit a na čem ne.
Bude nutné se s ledasčíms vyrovnat. Ale ve svých problémech si ověříte, že je čeho se držet. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí. Svou mocí nás střeží a dává nám víru, abychom mohli jít dál a nést případné trápení s vědomím, že to není konec a to poslední. A že máme něco, co nás podrží.
To nejcennější máme jisté a je to dobře uložené. A už nyní se nás to týká. Už nyní z toho dostáváme úroky – ve formě víry, naděje, radosti.
A to až do dne, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Že jste svoji důvěru darovali správně, se tehdy naplno ukáže.
„Ač jste ho neviděli, milujete ho, ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou radostí a tak docházíte cíle víry, spasení duší“.
My a vzkříšení. Zdá se nám možná, že bychom potřebovali prožít něco jako ty ženy u hrobu. Potkat se s Ježíšem, pěkně tváří v tvář. Vnímáme možná proto svou situaci oproti těm ženám méněcenně. Ale epištola nám ukazuje: to je úplně v pořádku, není to tak, že máme my, lidé 21. století, něco méně. Není důležité vidět (ostatně – pouhé vidění těm ženám ani komukoli jinému dalšímu nepomohlo). Spíš jde o docela nový pohled.
Vzkříšení znamená povstat. Povstat k novému životu. Narodit se k živé naději. Tohle je to, oč jde, tohle úplně stačí. Takto dochází člověk cíle víry, spasení duší. Alespoň občas, když se náš život protne se světlem shůry a naše srdce zaplaví radost, která se nedá vyslovit. Nejsme na tom hůř, než ty ženy, nemáme horší podmínky.
A na samotný závěr – víra v Ježíše Krista se tu rovná lásce k němu („ač jste ho neviděli, milujete ho“). Věřit – znamená mít rád. Mít rád znamená věřit. Víra, to není teorie, to není katechismus, který se naučíme ke konfirmaci. S vírou je to jako s láskou. Věřit znamená mít rád. Můžeme mít rádi toho, o kterém čteme v evangeliích, jak odpouštěl a léčil rány, stoloval s hříšnými a uskutečňoval Boží království mezi lidmi v tomto světě. Smíme mít rádi toho, který tak velice má rád nás. Cítíte, jak tato skutečnost s námi dělá něco velkého a nového?
Pane, i my smíme uvěřit, narodit se k živé naději. Chválíme tě za tvé milosrdenství.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Velký pátek
Písně: Má víra pohlíží (EZ 331), Jezu Kriste, štědrý kněže (EZ 308)
Modlitba:
Spravedlivý Bože,
vyznáváme na sebe, jak málo rozumíme tvé podivuhodné spravedlnosti.
Tak krutá smrt nevinného Beránka, který nese bídu všeho světa, i nás nejednou zarážela a spíše stínila výhled ke tvé spravedlnosti i lásce, než aby nám jej znovu otevírala a potvrzovala.
A tak tě právě dnes, na Velký pátek, velice prosíme:
Otevři nám oči pro pravý a hluboký význam golgotského kříže a pro vše, co na něm náš umírající Pán objal a nesl. I nás objal a unesl se vším naším strachem, úzkostmi, selháváním a troskotáním. A tak jsme jeho a nic už nás nevytrhne z jeho rukou. Je to vše veliký div, který daleko přesahuje naše chápání. Pomoz nám, abychom jej nikdy neztratili z očí, ale uměli se z něho radovat nejen ve dnech jasných, ale zvláště tehdy, kdy se nám nic nedaří a kdy se cítíme opuštěni a ztraceni.
Tvé evangelium nás ujišťuje znovu a znovu, že nejsme opuštěni a ztraceni, protože ty sám jsi nás našel a přijal ve svém ukřižovaném Synu. Dej nám pevnou víru v jeho věčné vítězství, abychom šli i těžkými dny svého života s pozdviženou hlavou a s dobrou myslí, cele spoléhající na jeho milosrdenství.
Evangelium: Mt 26,36- 46 36Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.“37Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost8Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“39Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“40Potom přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou?41Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“42Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“43A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet.44Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy.45Potom přišel k učedníkům a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.46Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje.“
text: Iz 40,29 On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému
Jk getsemanský příběh se velmi silně dotýká příběhu našeho života. Čteme jej se smutkem a porozuměním, je v něm tolik skutečností, které jsme v různých podobách také prožili a prožíváme.
A zároveň příběh čteme s nadějí, že Jk tím vším těžkým prošel před námi a že nám ukazuje cestu.
Tou cestou si musel projít sám. Nemohl se jí vyhnout.
My také, každý z nás, máme svou cestu, nezastupitelnou, nenapodobitelnou, jedinečnou. A nezbývá nic jiného, než po ní vykročit a jít.
A neohlížet se po cestách druhých s pocitem, že má cesta je těžší a složitější.
A že je to nespravedlivé.
Štěstím pro můj život je jít cestou spravedlnosti. A spravedlnost v Bibli neznamená rovnostářství, porovnávání s cestami druhých, protože takové myšlení nás vždycky přivede k poznání, že život je nespravedlivý a že já to mám v životě o mnoho těžší, než druzí. A že by bylo lepší jít někudy jinudy
Spravedlnost v bibli znamená poslušnost vůči Bohu.
A když takhle člk svou cestu zaměří, nevyhne se těžkým věcem, ale dojde domů.
JK příběh je cestou spravedlivého, je cestou poslušnosti Bohu.
V Getsemane je drcený úzkostí, odkázaný na blízkost svých učedníků. Ti ale usnou v té těžké chvíli, nejsou s ním.
Zklamaný Jk budí Petra: Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu se mnou bdít?
Potom Jk zápasí v modlitbě s Bohem.
A pak se vrací k učedníkům, aby nebyl sám a oni zase spí...
A Jk znovu hledá útočišět a odpověď u Boha
Ještě jednou se k učedníkům vrací. touží po jejich blízkosti v tak těžké chvíli, ale oni opět spí.
Při samotném zatčení ho dokonce opustí a utečou.
Petr ho zpovzdálí sleduje, jakmile ho ale služka odhalí, nakonec Krista zapře.
Na kříži Jk umírá, opuštěn všemi, jenom zdálky přihlíží ženy.
Lidé ho opustili, každý se nakonec stará, aby zachránil svou vlastní kůži.
Byl Jk opuštěný ode všech lidí, izolovaný, nechaný napospas?
Jistě, byl. Mnohokrát za svého života. A v Getsemane prožil tu největší osamělost od lidí.
Vždyť my tuhle zkušenost máme také.
Když jde opravdu do tuhého, zůstáváme sami.
Na těch nejtěžších cestách nás ani ti nejbližší nemohou doprovodit.
Při důl. rozhodování nám nikdo něřekne rozhodné slovo. Sami...
Když nám někdo zemře, je tahle zkušenost nesdělitelná. Sami...
V nemoci nakonec zůstáváme sami...před operací...
Když máme velikou radost...
Spisovatel Herman Hesse říká, že život je osamělost. A dnes, i přes všechnu neuvěřitelně vyspělou komunikační techniku naší moderní doby, jsme čím dál víc sami. (Existuje hříčka : SMS ...(j)sem sám...jsem sám…)
Jk prožívá v Getsemane před svou smrtí velikou osamělost od lidí a já jsem si jistý, že pak také mé osamělosti rozumí, že jde všemi zastaveními mé osamělosti se mnou, a že se pak člověk nemusí cítit tak osamělý. Že se může odvážit ji přijmout, pohlédnout do tváře a vydržet ji.
Středem getsemanského příběhu ale není JK osamělost od lidí.
JK jde na toto místo, aby mluvil s Bohem, před svou smrtí.
A to je pro nás, pro nás život, pro naši cestu spravedlnosti, to nejdůležitější.
JK i v té nejhorší chvíli opuštěnosti ode všech lidí byl blízko Bohu.
Jakoby to základní bezpečné stanoviště svého života hledal a měl u něj: " Hle, již přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého domova, a mne necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť otec je se mnou. J 16,32
Jk není sám, je s ním Otec. A tohle vědomí proměňuje JK samotu a úzkost.
Je jedno s Otcem, zajedno. A tím pádem i sám se sebou.
Lidé, kteří jsou Jk nejblíže, spí. Nejsou schopni ho doprovázet. Je to nad jejich lidské síly
Ale Bůh je Jk blízko, nikdy nespí ani nedříme. Dobře slyší, co mu říkáme.
A Jk se v této chvíli modlí modlitbu, kterou nás taky učil...Modlí se ji dvakrát, stejnými slovy: Otče můj, je-li možné, ať mě mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš..
Tvá vůle se staň ...buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.
Tahle Jk modlitba má obrovskou cenu právě pro nás.
Je to modlitba, která nám může zachránit život, udržet na naší cestě spravedlivého, poslušnosti Bihu
Připomíná, že je Bí vůle. Jk prosí ve své modlitbě Boha, aby i jemu svou vůli připomenul, aby měl odvahu a dostatek síly ji žít.
Prorok Iz v situaci nějtěžších chvil svého života vyznává svou víru:
"Bůh dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému"...
Když se ocitáme v nesnázích, prosíváme Boha o pomoc, a máme zkušenost, že nám pomáhá. Ale někdy talé nepomáhá. A kldyž dlouho "nepomáhá" a naše trápení je těžké, žehráme a míváme pochybnosti o Bí vůli a jeho moci.
Ale ten getsemanský příběh Jk nám říká, že Bůh má nade vším moc a na všechno stačí. Nic semu nevymklo z rukou.
Jemu nedochází síly k zasahování do světa a do našich srdcí a do lidských dějin.
Ale jeho moudrost je jiná, než ta naše..
Iz 55,8-9
To je moc dobré vědět, abychom nepodrobovali Boha svým představám a přáním, ale abychom se ptali po jeho vůli.
Míváme představu, docela konkrétní o Bí vůli...aby se změnily poměry, přejeme si zdraví, štěstí...
Ale když se toto neplní a poměry nemění, neznamená to, že to PB neumí, ale spíš, že má v úmyslu nám pomáhat jinak.
A jak?
On zemdlenému dává sílu a dostatek odvahy bezmocnému.
---v tom slovíčku dává je velké zaslíbení. Je trvalé. Nikdy nekončí, nezastaví s e, nevyčerpá.
---Je třeba o tu sílu stát, vědět, kde je a že je.
Bůh lidem, kteří zakusili vlastní bezmocnost, kteří jsou na dně, opuštěni, dává novou sílu.
Doslova "vyztužuje" jejich nitro.
Nejdřív nitro. ¨
A pak přijde na řadu to ostatní, i to, co je kolem.
Ale nejdřív vyztužuje, zpevňuje nitro
Tak činí PB z lidí bezmocných lidi pevné, ze slabých silné, z bezmocných pevné.
A myslím, že to je ta důl. chvíle v životě.
A pak teprve pochopíme a přijmeme svou vlastní cestu, co dělat, kudy jít.
Když jsme v zajetí svých požadavků, nevidíme před sebe. kudy kam.
Možná hodně trápení v našem životě vzniklo z toho, že jsme si naplánovali, jak nám má PB pomáhat, po našem, bez dovětku Jk getsemanské m odlitby: Můj otče, odejmi ode mne tento kalich, ale ne co já, ale co ty chceš.
Namísto o sílu od Boha jsme prosili o pomoc po svém.
A ono to vživotě nefunguje.
Buď vůle tvá, na nebi i na zemi...pomoz mi, prosím, odevzdávat ti svá trápení, úzkosti, bolesti, nemohoucnost, i svá přání a své představy.
Přestat zoufale bojovat. Spolehnout se a ztišit se.
A nakonec ještě jednou - jaká že je ta Bí vůle? "On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému."
Otče všemohoucí,
děkujeme za ten veliký večer, kdy Kristus Ježíš položil svůj život i za nás a ukázal světu Tvou lásku… skromně, v pokoře, v křehkosti a odvaze, kterou láska potřebuje.
5.4. 2020 – Květná neděle
Vstupní žalm: 9Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy! (Žalm 24)
Písně: 308 (Jezu Kristě, štědrý kněže), 636 (Z tvé ruky, Pane můj)
Text: Jan 13,1-11
1Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.
2Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil,
3Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází,
4odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se;
5pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.
6Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“
7Ježíš mu odpověděl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“
8Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“
9Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“
10Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čisti, ale ne všichni.“
11Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čisti.
12Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil?
13Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem.
14Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat.
15Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.
Co udělá ten, komu se dostane moc do rukou? Nesčíslně případů nás napadá, většinou nechvalně proslulých, co následuje, když někdo dostane do rukou velkou moc a je si toho dobře vědomý.
Ježíš si byl vědomý moci, kterou dostal, četli jsme. Vstal, odložil svůj svrchní šat, ale neoblékl šat královský. Přepásal se utěrkou na nohy. Vzal umyvadlo s vodou, sklonil se až k zemi, aby učedníkům umýval nohy a utřel je ručníkem. Jednomu po druhém. Běžná práce otroků, která se brala naprosto samozřejmě. Král králů jedná jako otrok.
Proč tak jednáš, nikdy mi nebudeš mýt nohy, brání se Petr a já s ním. Zatím smysl Ježíšova jednání nechápe, ale jednou pochopí. Smyslem Ježíšova hlubokého sklonění je služba člověku. Omytí, očištění od vin. Nejsme to nejprve my, kdo sloužíme jemu, ale on, který slouží nám. A my jeho službu stále potřebujeme. Stále znovu potřebujeme očištění od pošpinění zlým.
Mám před sebou tuto scénu na obrázku, který namaloval malíř Sieger Köder. Zkouším hledět na tento obrázek pozorně a beze spěchu… Na tváři sedícího učedníka (zřejmě Petra) je úžas. Tvář Ježíšova není vidět, protože klečí a je při mytí nohou skloněný hluboko až k zemi. Po chvíli ale Ježíšovu tvář rozpoznávám: zrcadlí se v umyvadle! Ve špinavé vodě po učednících. Tam, kde je špína největší. A po chvíli vidím, jak tato tvář špínu dokonce prosvěcuje, prozařuje. Prozařuje to, čeho se v sobě bojím, co si nechci přiznat, na co nejsem pyšný, před čím uhýbám zrakem (tak rád bych kamufloval a stavěl se čistým jak lilie!). Ale právě tam je on přítomný! Svou láskou vstupuje do mých míst všelijak bolavých, aby očišťoval, léčil. Jako Beránek Boží, který snímá hřích světa...
Evangelium podle Jana je evangeliem nejmladším. Čas běží, vzpomínky na Ježíše blednou. nastupují nové generace, dějiny se mění… To je situace křesťanů tohoto evangelia, to je sice situace i naše: ten pocit, že v čase vše zapadne, to pěkné bylo dříve a současnost, kdoví, kam se řítí…. Ale přesně sem míří Janovo evangelium s radostí a nadějí: Ježíš Kristus přece není jen vzpomínkou, on je nám přítomný, nablízku, právě v tom, co nyní prožíváme! To jistě není fráze, kterou bychom měli jen tak do světa vykřikovat. Evangelium především pomáhá odhalit nám samotným, co to znamená. Jsme pozváni k tomu, abychom učinili osobní zkušenost s Ježíšem jako živým Pánem.
Jak je tedy Ježíš přítomný? Vraťme se ještě jednou k dnešnímu příběhu o tom, jak Ježíš umýval nohy učedníkům:
1) Kristus ve světě
Ježíš je přítomný už tam, kde bychom ho vůbec nehledali. Tam, kde to bolí. Místa Bohu vzdálená, místa a situace beznaděje. Tam všude je přítomná Kristova tvář – jako toho, kdo nese bídu světa, očišťuje, kdo je přítomný svou velikou láskou. A někteří lidé to pochopí a jdou Krista následovat. Do tohoto života, do tohoto světa. Jeho potkávají v potřebných lidech.
2) Kristus při bohoslužbách, při křtu a Večeři Páně
Dále smíme Kristovu přítomnost zakoušet při Večeři Páně a při křtu. V janovském oddílu to byla přece chvíle společné večeře (jistě to odkazuje na Večeři Páně). Dále je tu lavor s vodou k obmytí – to nás zase odkazuje ke křtu jako obmytí k novém životu… Obojí je znamení a důsledek Kristovy služby člověku. Važme si proto svátostí – jsou velmi vzácné!
3) Kristus ve společenství sboru
A konečně (v našeho oddíle) slyšíme výzvu: „I vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsme vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já“. Není cílem křesťanství bezmyšlenkovité chození do kostela a konzumování svátostných rituálů. Cílem je kristovské jednání, uvádění víry do života. Vzájemná služba. Ve společenství sboru. Sborové společenství je nedokonalé, jako každý z nás je nedokonalý. A přece je pro nás důležité, nemohu si vystačit se svou vírou sám. Lidé kolem nás mohou poznat Ježíše z toho, co naše společenství vyzařuje, jaké vztahy mám spolu – vždyť Ježíš sám říká o něco později: „ Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Jen nechat zrcadlit lásku Kristovu.
Bratři a sestry, začíná velikonoční týden. Letos budeme velikonoce prožívat zvláštním způsobem – v karanténě, sami, doma. Možná je to poprvé za celou existenci našeho sboru, který trvá bezmála čtvrt tisíciletí. Kristus však zůstává přítomný i v dnešním světě a v přítomné době. Jsme vděčni za to, že jsme byli pokřtěni. Těšíme se také na nejbližší setkání při Večeři Páně. Těšíme se na společenství sboru, které trvá, i když se tváří v tvář nevídáme.
Smíme vždy přebývat v Boží lásce. Amen.
Pane,
skláníš se i ke mně a já se tvoji službu zdráhám přijmout. Chceš očistit, léčit, nést, pozvednout, postavit do světla a radosti... Děkuji za tak laskavé přijetí a nechci mít strach tvoji službu přijmout.
Pane,
ty nechceš, abych si svůj život a svou víru žil sám pro sebe a v soukromí. Dals mi druhé. Doma, ve sboru, v práci, v mém bydlišti. Děkuji za ně. Prosím o pozornost a vnímavost.
Prosíme, dávej sílu těm, kteří padají únavou a jsou v první linii v boji s nákazou. Podpírej zdravotníky, prodavače.
Prosíme o moudrost pro ty, kteří mají v rukou moc. Prosíme o pokoru a skromnost, úctu k přírodě, člověka k člověku.
Prosíme o změnu smýšlení. Prosíme, začínej u každého z nás. Místo ziskuchtivosti a hromadění ať je ochota ke službě a péči o druhé, respekt k životu.
….
Otče náš….
Poslání a požehnání (ep. Filipským 4,5-7):
Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
29. března 2020 (5. postní tzv. Judica, další koronavirová neděle)
„Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“
Písně: EZ 176 (Někdo mě vede za ruku), EZ 331 (Má víra pohlíží)
Děkujeme ti, náš Pane,
za dar života. Radujeme se z pestrosti, krásy, vůně, barev. Myslíme na to, že ty ses lidského života pro
nás vzdal. Jako pastýř, který se vrhá do boje za ovce. Jako lékař, který vstupuje do oblasti virové
nákazy. Přišel jsi mezi nás z lásky k našemu světu, z lásky k nám.
Dej nám ten vzácný dar, abychom ve spěchu a hluku všedního dne dovedli slyšet tvůj hlas a jít za ním.
Text:
16Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.
-
17V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě.
-
18Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.
-
19My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Jan 4,16-18
I.
Asi jste už někdy slyšeli, že kdesi hluboko, v jádru našeho mozku, je silně uložený strach. Je to prý pozůstatek po primitivním stádiu života. A ten mozeček „ještěra v nás“ vyhodnocuje v nebezpečí dvojí reakci: uteč – nebo napadni… To je něco hluboko v nás. Vysvětluje to do jisté míry reakce nás lidí v situaci ohrožení: když propadneme strachu, reagujeme pudově buď útěkem, nebo agresivitou.
Člověk je však více, než ještěr. Nejsme – nemáme být ovládáni pudy. Proč tu jsme na světě, jaké je naše určení, jaký má život smysl, jak žít, jakým způsobem život dobře naplnit, na čem záleží? „Člověk je více než….“ (vyvinutější živočich, konzument… můžeme si každý dosadit nějaký pohled na člověka, který jej zjednodušuje a snižuje). Pohled bible na člověka je sice realistický (prach jsi a v prach se navrátíš), zároveň však pozvedávající: hovoří o tajemství a přesahu, s kterým má člověk co do činění (nazýváme jej slovem „Bůh“). Hovoří o možnosti a schopnosti milovat, mít rád. A tak člověk je stvořen k Božímu obrazu. „Co je člověk, že na něho pamatuješ? “ (Ž 8) , a „ člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sám sobě, bývá učiněn podobný hovadům, která hynou“ (Z 49).
II.
Každý člověk asi bude souhlasit s tím, že nejhlouběji v naší bytosti jsou základní emoce dvě. Strach – a láska. S obojím máme zkušenost. A teď je důležité, co v našem životě bude vítězit a co nás ovládne. Čemu chceme dát první místo. Zda to bude strach. Bývá to strach z minulosti, který nás žene, bičuje, dohání. Nebo to bývá často strach z toho, co přijde – možná-určitě, jistě? Takový strach nás pak má ve svém vleku.
Zato láskou vstupujeme do přítomnosti. Láska se děje zde a nyní (ať se děje, co se děje). Vždyť současná chvíle je jediným časem, který doopravdy máme. Žít v přítomnosti znamená žít v lásce. Nechat se zaplavit láskou. Žít v důvěře. Žít navzdory strachu v lásce. Obout se do života…
Láska a strach, strach a láska. Obojí je jako prostředí, do kterého vstupujeme. A platí buď jedno, nebo druhé. Nemůžeme být zcela ovládáni strachem a láskou zároveň. Musíme se rozhodnout, kde chceme stát, na kterou stranu se přikloníme. Není možné zůstat neutrální. A takto se rozhodujeme nejen jednou v životě, ale v každé situaci znovu. Každý okamžik našeho života nám dává možnost vybrat si mezi strachem a láskou. Před touto volbou stojíme znovu a znovu, zvláště ve složitých situacích, kdy je naše odhodlání odevzdat se lásce místo strachu těžce zkoušeno. Tímto extrémním zápasem prochází Ježíš v noci v zahradě getsemanské modlí. Má přirozený strach. Ještě by mohl utéct. Je lidmi opuštěný, ale má, kam se obrátit. Modlí se. Vnitřně zápasí o to, aby láska měla navrch (Otče, ne jak já chci, ale jak ty chceš…).
III.
A to už se dostáváme k dnešnímu textu z Písma.
-
16Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.
-
17V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě.
-
18Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.
-
19My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.
Nejsilněji k nám asi zní věta, že láska bázeň zahání. Nejúčinnější zbraní proti strachu je – přebývat v lásce (evangelista Jan jedním dechem dodá: přebývat v Bohu). Láska je jednak zdroj poznání (jedině skrze lásku poznáváme bližní i sebe samého). Láska je soucit s druhými. Když nás tedy zavalují „muka strachu“, smíme se rozhodovat pro lásku. Můžeme začít klidně tím, že máme soucit sami se sebou. Že se nad sebou pořád nezlobím, nevyčítám si něco, nesrovnávám se. Vždyť láska znamená přijetí a jak mohu přijímat druhé, když jsem nepřijal sám sebe?
Láska, to není nic vymyšleného. „16Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ Jinými slovy: láska nás předchází. Prostě je. Byla před námi a je jako pramen a proud, ke kterému smíme přistoupit. Je jako prostor, jemuž se otevíráme a do něhož můžeme vstoupit. Nevytvořili jsme lásku teprve my. Je to něco nezpochybnitelného. Vždyť my milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Napřed miloval nás! Tuto lásku jsme poznali – a dál v ní chceme věřit (abychom nepropadali strachu).
Láska směřuje k činu, k jednání. Evangelista Jan hovoří o Bohu, který tam milovat svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný! Vysvobodil ze strachu před smrtí. Ten život věčný smíme žít již nyní. Své strachy nechávat za sebou. Žít dál směle. Takový život je pak plný dobrodružství… s dobrým koncem. Amen.
Pane, jsme nyní vděčni za tolik projevů dobroty, obětavosti ze strany nejrůznějších lidí, kteří se samozřejmostí pomáhají druhým, i když sami únavou padají a sami riskují. Děkujeme za soucit a milosrdenství. Za vše, co dává smysl životu a chuť žít. Děkujeme, že jsi.
Prosíme jeden za druhého. Za náš sbor, za všechny křesťany, kteří nesou tvé jméno …. ať jsme z tvé milosti solí a světlem v nesnadných časech.
Za lidi nemocné, svázané strachem, za lidi unavené a podrážděné…
za statečnost , za nesobeckost…
Otče náš …
Poslání (Iz 43,1nn)
-
1Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.
-
2Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.
-
3Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.
Milí přátelé z hornovilémovického sboru,
nějakou dobu se teď nebudeme vídat z důvodů karantény. Nikdo neví
přesně, jak dlouho tato mimořádná situace potrvá. Je velmi
pravděpodobné, že karanténa bude ještě o velikonocích. Myslím
obzvláště na nejstarší členy sboru.
Určitě budeme všichni potřebovat povzbuzení - bohoslužby z různých
církví se samozřejmě vysílají v televizi, není asi třeba psát kdy a na
kterém programu. Kromě toho také synodní rada zveřejnila odkaz, podle
kterého můžete vyhledat místa,odkud bohoslužbyvysílají na internetu (v
našem seniorátu je to například sbor v Moravči) -
https://www.e-cirkev.cz/clanek/6613-Online-vysilani-evangelickych-bohosluzeb-15-3/index.htm
Dále je možné na internetu sledovat denní úvahy evangelických farářek
a farářů - viz:
https://soundcloud.com/user-41012488
Na zítřek kázání nepíšu, ale posílám z poslední neděle, kdy se nás pár
sešlo naposledy (viz příloha). Dole najdete také úryvek z projevu
paní prezidentky Čaputové, který mě oslovil.
V těchto dnech se hodlám věnovat kartotéce, archivu, kronice,
převádění sborových fotografií do elektronické podoby, různým
údržbářským pracem na faře a okolí. Samozřejmě studiu a modlitbě.
Telefon funguje bez roušky - neostýchejte se volat, i bez nějakého
zvláštního důvodu, pokud si potřebuje jen tak promluvit... Věřím, že
budeme spolu propojeni. A až se zase budeme moc scházet, tak o to víc
si budeme našeho společenství vážit.
Nemám e-mail na většinu členů sboru, tak budu rád, když si to
přepošlete - předáte dál.
Srdečně zdraví Jan Jun, farář (723 724 694)
Zuzana Čaputová (19.3. 2020): "Jsem přesvědčená,že v tichu těchto dní
se můžeme něčemu naučit...Můžeme se zastavit, vrátit se k sobě samým a
svým blízkým... to ticho, které nám bylo nečekaně darované, nám pomáhá
prozkoumat, co je v životě skutečně podstatné a co je jen iluzí"...
15.3. 2020
Vítám vás při dnešních bohoslužbách, kdy slavíme 3. neděli postní, která se jmenuje (podle církevního roku) Oculi (lat., česky „oči“) – podle Ž 25:
„Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy.“ (apoštolský pozdrav)
Písně: 46, 397,630, 649, 331
Bože,
chceme vyjádřit svou vděčnost za to, že jsme směli vstát do nového dne.
Děkujeme za dnešní den,tvůj den, kdy smíme spočinout a přestat. Přestat s plánováním, staráním, pracováním… strachováním. A to ne proto, abychom se zas vrátili do stejného kolotoče, ale abychom se zase navrátili ke svému středu… k tobě. Abychom byli občerstveni, obnoveni tvým slovem. Abychom mohli potom žít tak, aby další dny našeho života byly požehnané, ať se stane cokoli.
Chceme oslavovat tvé milosrdenství, které je věčné.
Děkujeme za dobrou zprávu pro celý svět – že jsi stále nablízku a usiluješ o spásu celého světa. Dej, ať i my dokážeme stát jeden při druhém a být si nablízku. Prosíme za ty, kteří jsou dnes doma sami. Prosíme, propoj nás mezi sebou poutem, tak jak to ty sám dokážeš. Amen.
Čtení: Ž 27,1-8
Mk 2,1-12
V Kafarnaum se sešlo mnoho lidí. Dá se předpokládat, že je přitáhla Ježíšova schopnost uzdravovat. Dokazují to i ti čtyři, kteří přinášejí chromého na lehátku. Ježíš si ale nenechá vnutit totožnost léčitele. Nebyla by mu vlastní. Má přece své poslání od Boha. A proto i tady Ježíš především druhé oslovuje. Promlouvá k nim. Nechme se tímto momentem povzbudit. Díky záplavě slov máme tendenci slova podceňovat. Naši pozornost se snaží upoutat a tím nás i formovat především vizuální vjemy – to, co se nabízí naším očím. I dnes jde o to znovu objevovat sílu a hloubku slov. Jejich moc. Ale jistě také i jejich závažnost a závaznost. To, že slova nejsou „jen“ slova. To, že slova prázdná, nekrytá, plytká, falešná, zlá dovedou právě ochromit, paralyzovat. A naopak slova věrohodná, krytá a pravdu hledající zase postavit na nohy.
Však i o tom bude následný Ježíšův rozhovor se zákoníky. Ještě než k němu ovšem dojde, vstupují na scénu ony čtyři postavy nesoucí na lehátku chromého člověka. Ti, kteří se mu snaží pomoci, a to způsobem vskutku pozoruhodným. To, že chromého přinášejí, samo o sobě asi tak překvapivé není. Přesto však ani to není dobré jen tak přejít. Připomíná nám to totiž, že někdy si prostě neumíme sami pomoci. Druhé potřebujeme. Bez nich se neobejdeme. Potřebujeme druhé lidi a druzí lidé zase potřebují nás. Zvláště tam, kde nás něco ochromí, kde nás něco paralyzuje – ať už je to nemoc, životní prohry, problémy v práci, ve vztazích, či všelijaké jiné ztráty. To vše nám dovede nejen vzít energii a zakrýt výhled, ale i otřást naším životem v samých základech.
Ale nejde jen o samotnou pomoc. Evangelista si všímá také toho, co si ona pomoc vyžaduje. Všímá si toho, co musí oni čtyři pomocníci překonat. Pomoc vůbec nemusí být nic snadného, mohou s ní být spojeny různé překážky. Když dotyční dorazí i s chromým na místo, zjistí, že kvůli davům, které zcela zatarasily vchod, se k Ježíšovi prostě nedostanou. Ale co teď?
Oni čtyři nosiči by to jistě mohli vzdát. Mohli si říct: Bohužel se nedá nic dělat. Chromý má smůlu. Nepříznivé okolnosti jsou holt nepříznivé okolnosti. Však jsme se snažili. To nám těžko může někdo upřít. Ale za tohle my nemůžeme. Tady už my nic nezmůžeme…
Jenomže jednají jinak. Nejenže se nevzdávají, ale projeví i značnou odhodlanost, tvůrčí vynalézavost a odvahu. Vlastně dost riskují, že se tím vším, jak se rozhodli situaci řešit, dostanou do potíží. Ta jejich tvůrčí vynalézavost má totiž poněkud destrukční charakter. Vždyť rozebírají cizí střechu. Mají to zapotřebí takhle riskovat? Jistě že nemají. Ale také nechtějí uspokojovat svoje potřeby. Oni touží pomoci tomu, který si sám pomoci nepomůže. To pro něj riskují, protože jim není lhostejný.
A Ježíš tohle ocení. Vidí v tom samu víru. Víru, která nejde jen vyšlapanými cestami. Víru, která je vynalézavá. Víru, která má odvahu i riskovat.
Překážky jsou tedy překonány a teď bychom patrně čekali, že přijde ono kýžené uzdravení. Čekal to patrně i ten chromý a jeho přátelé. Proto přece přišli. To byl hlavní důvod, proč podnikli, co podnikli.
A jak se ještě ukáže, očekávali to i někteří ze zákoníků. Uzdravení by pro ně bylo přijatelnější než ono Ježíšovo odpuštění hříchů. Jenomže ani tady Ježíš čekaná očekávání nenaplní. I tady naopak to Markovo vyprávění vybočí z obvyklého scénáře zázračných příběhů. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: Synu, odpouštějí se ti hříchy. Místo uzdravení přichází odpuštění.
To je skutečně zvláštní a překvapivé. Tak překvapivé a zvláštní, že se to v tom našem dnešním příběhu okamžitě stává hlavním tématem. A také i předmětem sporu. Sporu mezi samotným Ježíšem a některými ze zákoníků. U nich nás navíc může zaujmout to, že tam seděli.
V domě se všichni mačkají, ale oni si tam sedí. Skoro jako soudní tribunál. Jako představitelé víry, která je tu především od toho, aby na druhé dohlížela a vynášela nad nimi rozsudky. Možná to tak evangelista Marek skutečně mínil, protože tímto směrem se myšlení oněch zákoníků opravdu ubírá. Hned Ježíše – byť v duchu – hodnotí a odsuzují. Hned ho označují za heretika, ta toho, kdo pravé víře škodí a znevažuje ji.
Na to však sám Ježíš reaguje slovy: Jak to, že tak uvažujete? Co se vám na tom nezdá? Že se odpuštění dá zneužít? Že se odpuštěním už tady na zemi oslabuje strach z budoucího Božího trestu? A že když se lidi nebudou bát, že je nikdo k dobrému jednání nepřinutí?
Ano jistě, velkorysost má svá úskalí. Dá se i zneužít. Ale nepředvedli před chvílí ti čtyři, že podstata víry je v odvaze riskovat?
Ale pak Ježíš přidá ještě i onu záhadnou otázku, nad níž si lámali a stále lámou hlavu i mnozí učení lidé. Otázku, která se ptá: Je snadnější říct ochrnutému: „Odpouštějí se ti hříchy“, nebo říci: „Vstaň a choď?“
Jak na tu otázku odpovědět? Proč Ježíš tu otázku formuloval právě takto?
Možná, že to udělal právě proto, abychom s tou odpovědí nebyli rychle hotoví. Abychom o ní přemýšleli.
Zdraví je jistě vzácný dar. Zdraví nám jistě mnohé umožnuje. Ale je to všechno? Přestává snad být nemocný člověk jen proto, že je nemocný, člověkem? Jde snad v životě jen o zdravé a fungující tělo?
Ježíš v tom ochrnutém vidí člověka se vším všudy. Člověka, kterého může ochromit mnohem víc, než jen nějaký tělesný handicap. Člověka může ochromit to, že mu schází nějaký pevný bod. Něco, o co by se mohl opřít. Co by mu pomohlo znovu se napřímit. Odkud by bral naději, směr i smysl. Odkud by navzdory tomu, že se mu třeba v životě mnohé nepovedlo, že leccos pokazil, odkud by přesto znovu mohl slyšet, že proto ještě není odepsaným případem.
A proto tu také zazní především Ježíšova slova: odpouštějí se ti hříchy. Vycházet z odpuštění, stavět na odpuštění to znamená především přepnout život do jiného režimu. Do režimu, kde se už všechno neodvíjí od výkonnosti, od zásluh a odměn na jedné straně a naopak od provinění a trestů na straně druhé. Kde už nejde o to, kdo více a lépe. Tam, kde je na prvním místě Boží odpuštění, tam jde předně o to překonat odcizení, napojit se zpět na onen ztracený zdroj a restartovat onen původní režim. Režim, kde rozhodující jsou především víra, láska a naděje.
Odpustit neznamená nějaké slabošství. Naopak znamená to na sebe leccos vzít a leccos unést. Třeba právě i slabosti a nedokonalost druhých, a přesto nevzdat úsilí žít s láskou a věrností. Třeba konflikty s těmi, kdo k druhým přistupují především jako soudci. To nám dosvědčuje celý Ježíšův příběh. A půjdeme-li až na sám konec tohoto příběhu, odpuštění znamená také vzít na sebe kříž. Kříž, který nabízí smíření, obnovu vztahů a překonání odcizení. Aby nás viny dál neochromovaly. Aby nebyly tím, co nás vždy znovu sráží k zemi. Aby v našem životě a vztazích znovu měla navrch víra, láska a naděje.
A proto je odpuštění také tak důležité. Odpuštění totiž uzdravuje víc než jen naši tělesnou schránku, odpuštění uzdravuje celý náš život. Amen
Pane,
prosíme, otevírej nám oči. Ať porozumíme a poučíme se. Ať každá složitá situace, i právě ta, ve které se nacházíme, nás vyvádí z bezstarostné bezmyšlenkovitosti, sobectví ---k podstatným věcem života.
Prosíme za křesťany i za tento náš sbor. Dej, ať znovu objevíme odvahu. Prosíme za všechny rodiče, za všechny nás. Především prosíme, ať se před druhými, ani před svými dětmi nestydíme za evangelium.
Prosíme, dej, ať opět objevíme radost, radost z víry, lásky a naděje. I radost ze společenství víry, jakkoli to nikdy není jednoduché. Prosíme, ať si umíme odpouštět, jako ty jsi zcela odpustil nám. Prosíme, ať smíme zakoušet vzájemné propojení, které je darem Dsv.
Prosíme za nemocné. Prosíme za lidi sevřené strachem. Prosíme za opuštěné. Prosíme ty, kteří jsou právě nyní v úděsných podmínkách v uprchlických táborech, kde není možné jakkoli se před epidemií bránit.
Prosíme za moudrost a pokoru pro ty, na kterých leží obzvláště velká odpovědnost za rozhodování.
Prosíme, ať tyto časy poslouží k větší solidaritě, ohleduplnosti, k zlepšení vztahů mezi národy a mezi lidmi vůbec…. Otče náš…
Poslání:
„V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství.“ Iz 30,15
víkend od 28.02. do 01.03. 2020 bude na faře
věnován našim dětěm a dětem z Prostějova
a společným přespáním na faře
21.-23.02. 2020
bude mít br. far. Jan Jun dovolenou
29.03.2020
se bude konat sborové shromáždění
05.04.2020
setkáni presbyterů ve 14:00hod
ve Velkém Meziřičí
Na Velký pátek 10.04.2020 v 17:00 hod
pašijové hudební bohoslužby
zpěváci z Prostějova
Vzhledem ke směrnici GDPR Evropské unie o ochraně osobních údajů jsem uzamkla heslem některé sekce těchto stránek.
Pokud je budete chtít navštívit, požádejte mne o přístupové heslo.
Marta Nevrklová
V neděli 6.7.2019
jsme byli přítomni výročního setkání v Kralicích
s tématem MISTR JAN HUS
Slova se ujal bratr Ludvík Klobása
Záznam z přednášky si můžete poslechnout zde
Zveme všechny na vyjímečné setkání s vyjímečným člověkem
bratrem farářem Danielem Hottmanem
v době pravidelných bohoslužeb a to 14.10.2018
Je čas se přihlásit u sestry Blanky Mejzlíkové
nebo na nástěnce u vchodu do kostela
na každoroční rodinný pobyt v Hradišti
který se tentokrát koná
v týdnu od 21.7. do 28.7.2018
v neděli 3.6.2018 v 15:00 hodin
Vás zveme
na tradiční benefiční koncert do našeho kostela v Horních Vilémovicích
uslyšíme, pro nás již známou, skupinu Dvorkaři
tenkorát společně se skupinou Útržky nebeských not
V neděli 27.5.2018
v kostele v Horních Vilémovicích proběhne konfirmace
jako součást řádných bohoslužeb
Dne 3.12.2017 v 15:00 hodin
budeme mít jedinečnou příležitost
poslechout si na faře
nejen barokní zpěv
od Danieala Matějky z Moravče
Náš sbor připravuje koncert mužského pěveckého sboru
VOCATUS ECUMENICUS z Jimramova,
který jsme již měli možnost v Horních Vilémovicích slyšet.
Kdy: 24.9.2017 v 15:00 hodin
Kde: v kostele v Horních Vilémovicích
OZNÁMENÍ S PROSBOU
Mám radost, že začínáte tyto stránky navštěvovat. Mezi často navštěvované záložky patří fotografie z našich akcí. Je mi líto, že jsem je již dlouhou nemohla doplnit. Je to tím, že žádné fotografie z těchto akcí nemám.
Proto prosím ty, kteří jste na některé akci byli a měli u sebe fotoaparát, nebo jste si udělali obrázek do mobilu a jste ochotni se o něj podělit s ostatními, pošlete mi ho jako přílohu na email marta.nevrklova@gmail.com a já ho ráda přidám k předchozím.
Děkuji
Jsou k prodeji Evangelické kalendáře
a pomůcka ke čtení Na každý den.
Cena je jednotná - 130,- Kč.